Pejskaři jsou podle mě zvláštní druh lidí. Vyvynutí z lidí normálních a kdybyste chtěli, můžete se jimi kdykoliv stát. Podmínka je jediná - pořiďte si psa. Nebo možná pořiďte si psa a mějte ho rádi - choďte s ním na procházky, k veterináři a tak, možná si kupte i nějakou knížku a tom vašem plemeni, dočtěte se, jak ho správně krmit, česat, venčit, nechávat očkovat a podobně. A bude z vás pejskař.
Dneska jsem po cestě domů potkala starší paní, vedle které poskakoval pudl. Nevím, jak se jmenoval, jelikož dotyčná pánička na něj volala převážně "Pocem", "Pocem ke mě" nebo "Vrať se", tak si vyberte. Ale neříkala to ošklivě, nekřičela, nějak jako když mluvíte s cizím malým dítětem a ono neposlouchá. A pudl evidentně neposlouchal, tak se k němu paní sehla a se slovy "Já ti to nasadim, protože si tak blbej, že bys tady vlítnul do silnice" mu připnula obojek na vodítko. A pejsek sice trochu nespokojeně, ale už spořádaně, cupital za ní k přechodu. V tom okamžiku ho však přes ulici zahlídla fenka yorkšíra, Bublina. A protože ona na sobě žádné vodítko neměla, vesele si to zamířila k psímu kamarádovi, auta neauta. Nebojte, nemá to špatný konec, Bublině se nic nestalo, snad kromě pokárání "Ale co to děláš, to se přece nedělá, takhle běhat do silnice!", které jí okamžitě vmetl do tváře páníček.
A tak si říkám, že celá ta "psí mluva" je vlastně docela zvláštní. Pejskaři svoje domácí mazlíčky poučují a povídají si s nimi, zároveň jim ale rozkazují a i nadávají. Je to trochu jako kdyby mluvili s dětmi, které jim nemohou nic odpovědět a nemůže jim to ublížit. A psi, nutno dodat, (asi) opravdu nemohou. Proto se říká "pes, nejlepší přítel člověka?" Protože pes, podle toho, jakého si vyberete, vlastně dělá to, co chcete - hlídá, když je hlídací, protože se bojí i o svoji vlastní kůži, nechá se hladit a nosit, když je to domácí smeták, protože je moc línej na cokoliv jinýho, nebo trhá, když je - ne asi trhací, ale - bojovej, protože je to jeho přirozenost. A přitom vy se můžete jakémukoliv z nich vypovídat a nemusíte se bát, že váš čtyřnohý mazlíček to někomu vykecá nebo se bude opovržlivě usmívat jako vaši "kamarádi". A co víc, můžete mu nadávat a on se pravdpodobně nenaštve, což přiznejme si, se u člověka jen tak nestane.
A navíc, máte vždycky téma k rozhovoru s cizími lidmi - tedy zejména cizími pejskaři. Hned po události s Bublinou, Pocem a silnicí se totiž jejich páníček a pánička dali do zuřivého rozebírání toho, co se právě stalo, jak je který z psů poslušný, kdy který chodí na vodítku, posléze i co který nejradši jí... a pak jsem přestala poslouchat. Nikdy jsem neměla a nemám psa, tak jsem si nepřipadala v obraze. Protože křečci ani andulky, které jsem kdysi doma měla, neměli ani vodítko, ani granule.
