Fakt už je tu jaro?

Teď je přesně to počasí "na pomezí". Počasí, které vám říká, že tuhé zimě už letos odzvonilo, ale ještě vás nenechá si teplo plně vychutnat. Jednou na vás sluníčko už od rána vesele pomrkává a další den se vzbudíte a venku poletují sněhové vločky. Nebo si vyjdete ven jen tak nalehko a za pár minut se obloha zatáhne a z nebe začnou padat kroupy. Sice malé, ale kroupy... 

Ale je to čas, kdy je nejvtipnější sledovat, jak jsou lidi oblečení. Vcelku se dělí na dvě kategorie: jedni si odchod zimy ještě nechtějí přiznat, a tak se schovávají pod těžkými bundami a kabáty s kožešinkou, druzí je už uklidili do skříně a vykračují si třeba jen ve svetru. Dá se říct, že lidem z první kategorie je sice odpoledne pořádné horko a všechny svoje bundy a šály tahají v ruce, nicméně ráno nemrznout tolik, jako ti druzí. Po ránu, když se rtuť teploměru sotva vyšplhá někam k nule, totiž tenký svetřík lehko profoukne a sukně nohy rozhodně nezahřeje tolik, jako dlouhé kalhoty. 

Takže, co teď? Mrznout ráno nebo tahat spoustu věcí odpoledne? Pravda, kdyby se mohl jít člověk zrovna ve správný čas domů převléknout, nebude co řešit. Jenže tak to bohužel většinou není, a tak nezbývá nic jiného, než si vybrat.
..

A co já? Nevím, zda za to může spís fakt, že už se tak hrozně těším na léto, nebo to, že mě mamka přiměla vyhodit kozačky se slovy "v tomhle stavu v nich přece nemůžeš ještě chodit!" (co na tom, že den předtím jsem je měla ještě na sobě...), ale řadím se rozhodně do té druhé skupiny! A to i přesto, že zima mi normálně bývá skoro pořád. Ale tak trochu mě hřeje pocit, že už je tu jaro. Tak jsem si koupila obrovský šátek s kytičkama a bílou sukni, rovněž s kytičkama, abych ho mohla pořádně přivítat. (-: Takže kabáty už taky nechte doma, zimní boty schovejte hluboko do botníku a pojďte ven se trochu nadýchat toho jarního vzduchu!

Zapsáno: 30, Získáno: 30 (-:

Zásoby kafe a energy drinků, v noci nespat a místo toho se učit a učit, případě kreslit nebo rýsovat, lepit modely a ráno na zkoušku, kde stejně většinu lidí vyhodí... Třeba proto, že to po vás nepřečtou, protože máte/nemáte sukni nebo prostě jen tak...

Strašili mě vším možným i nemožným a pravda je, že jsem se přece jenom trochu bála, jak to zkouškové bude vypadat a jak dopadne. No jo, prvák, co taky čekat, že (-: Nakonec to ale rozhodně nebylo tak hrozný. První, ne tedy intelektuální, ale přesto velmi důležitou, podmínkou pro úspěšného absolvování všech zkoušek bylo na všechny se včas přihlásit. Což v praxi znamená, že neustále sedíte u počítače a mačkáte tlačítko F5 na stránce studijního internetového systému a čekáte.. čekáte.. čekáte... až vám konečně profesoř vypíší volné termíny. A pak máte přibližně deset minut, než bude zabraný ten nejbližší,/nejvhodnější , a okolo půl hodiny, než se zaplní všechny. Nestihli jste? Počkejte si tak týden, než se vypíší další (jestli...). 

Pak už stačí jen prosedět pár hodin na chodbách čekáním na odevzdání seminárky, konzultace zápočtových prací nebo jen zapsání zápočtu. A dalších pár (nebo víc) prosedět/proležet/prospat nas skryptama, nejlépe těma v elektronické podobě, ze kterých vás bolí po dvou hodinách oči a do toho vám pořád blikají zprávy na icq nebo facebooku a přicházejí maily. Nebo sice papírovýma, ale z roku 2003, ve kterých se překvapivě nepíše o vyhlášce z roku 2009, která zvětšila většinu povinných rozměrů bezbariérového vybavení i běžné šířky schodišť...

Na druhou stranu, nebude se mi rozhodně chtít znovu zvykat na ranní vstávání a pravidelnou jízdu do školy, sezení na nekonečných přednáškách, ještě více nekonečné konzultování ateliérových prací, rýsování a taktéž nekonečné upravování rysů. Být doma a nemuset ven zvlášť v těch momentálních mrazech, to je pohoda. 

Navíc teď už se můžu v KOSu podívat na vyplněný sloupeček známek vedle názvů předmětů, usmát se na svých 30 získaných kreditů (a se zděšením v očích si prohlédnout rozvrh na dalíš semestr. Kdy že budeme spát?) A můj první ateliérový model se jen tak válí pod postelí - a to jsem se kvůli němu tak navztekala! Druhý jsme z pomsty rozdupali ještě v Dejvicích a po kouskách ho narvali do mini-košů v parčíku.

To jsem chtěla dopsat 17. ledna...

Kdyby mi někdo ještě před měsícem řekl, že první letošní zmrzlinu si dám 16. ledna, asi bych se na něj koukala jako na blázna. Já a zmrzlina v zimě? Ale ve skutečnosti... bylo včera tak nádherně, svítilo sluníčko a bylo asi jedenáct stupňů. To jsem si říkala, co se to děje, když nás v mediích strašili, že bude letos mínus čtyřicet, protože havrani odletěli mnohem dřív než normálně. A místo toho se člověk vzbudí a venku je modro a do očí mu svítí slníčko... A nutno dodat, že to je rozhodně ta lepší možnost. (-: A tak i když se musím a musím učit jak to jen jde, vyjít si na půl hodinky ven byla rozhodně správná volba. Nanuk z tesca a dobrá nálada, jako už dlouho ne... (-:

A i když zkouškový je především otrava a sedět nad skriptama mě nebaví, ta dobrá věc je, že aspoň nemusím každej den do školy, nemusím vstávat (nebo musím, ale učit se přece můžu i v pyžamu..) a šéfuju si to sama.. a podle toho to teda většinou vypadá, nějak se vůbec nemůžu dostat do toho studijního procesu. Představa, že se od rána do večera jenom učím, je sice "hezká", ale značně utopistická. Prostě to ne-a-nejde. Zas ale za dva týdny už to nebudu potřebovat, to už skoro nemá cenu se snažit.. (-:

Architecture now!

Shrňme si to: rýsování mi nejde, protože jsem hrozně nepřesná a nebaví mě se soustředit natolik, abych to změnila... U vyrábění modelů se hrozně vztekám, protože nejsem dost trpělivá na to čekat až uschne lepidlo, dost pečlivá na to řezat rovně a dost zaujatá na to, abych všechno měřila a jenom neodhadovala. Kresba mě sice baví, ale ani po celym semestru mi pastely moc nepřilnuly k srdci...

A přesto.. chci mít někdy na cedulce na dveřích přede jménem Ing. arch. Chci a chci, ale ta cesta, zdá se, bude značně složitá. A ano, to teprve začíná první zkouškový. Občas si vyčítám, že mi tu školu někdo nevymluvil ještě před ním, než jsem podala přihlášku. Co bych si ušetřila energie a hlavně času.. Jenže, upřímně, nemám tušení, co jinýho bych mohla dělat, respektive co by mě bavilo. Vždyť už jako malá jsem skládala z lega kde co a nejen obyčejné baráčky se sedlovou střechou. A kolika kamarádům už jsem slíbila, že jim někdy v budoucnu navrhnu dům.. (-: Takže se asi budu snažit, abych to někdy byla schopná splnit. (-:

A aby to nevypadalo tak zle, přece jenom už mám pár zápočtů v kapse a některé i v indexu, a docela se těším, až se budu učit třeba na zkoušku z dějin architektury..(which may seem a little weird, I know) Ale když na vás budu někdy ošklivá, tak se nezlobte, neboť dost pravděpodobně to bude prostě proto, že mi model nedrží pohromadě nebo tak..

Be small again - again

Já tak moc závidím dětem! Zvlášť teď.. Jdu ze školy, sotva se plahočím domů a přemýšlím, co všechno musím ještě večer stihnout a oni si vesele bobují na minikopečku před domem, válí se ve sněhu a a perou se o sáňky. A tak si říkám, jaký to bylo vlastně žůžo, být takhle malá, jak to bylo jednoduchý.

Máma měla vždycky pravdu... V knížkách bylo víc obrázků než textu a mohla jsem si je prohlížet pořád dokola... Když jsem se loučila, znamenalo to většinou jen do zítřka... Plakala jsem kvůli tomu, že jsem si roztrhla novou sukni – protože to byla jedna z nejhorších věcí, co se mi mohly stát...  Ségra byla ten největší nepřítel ze všech... Mlátit se s někým plyšákama byla hrozná legrace... Babičky v metru se na mě jen tak usmívali... Nestyděla jsem se vztekat a kopat kolem sebe v tramvaji plné lidí... Poslušně jsem u přechodu stála a čekala, až na semaforu naskočí zelená, protože „na červenou se přece nechodí“... Myslela jsem si, že naše andulky vážně obě uletěly oknem a budou se mít spolu dobře někde venku... Medaile ze žluté fidorky bylo pro mě to nejvyšší ocenění...

A tak. Asi to bylo fajn. A já tak hrozně chtěla už být dospělá! Možná jse si to měla víc rozmyslet. (-: