School

Tak už chci asi čtyři dny napsat o tom, jak se mám ve škole, ale ještě jsem to nestihla... Možná to o něčem vypovídá... (-: I když ne, zatím to není tak špatné, přestože se nás všichni neustále snaží zastrašit. Pravda, jeden mírný nervový kolaps typu "půlku nás vyhoděj a nikdy to nemůžu všechno stihnout" už mám za sebou, ale na druhou stranu mám teď volné odpoledne a že bych ho zrovna věnovala učení se opravdu říct nedá.
Každopádně týden je za mnou, na jednotlivé přednášky a přednášející mám značně různorodé názory, v diáři spoustu deadlinů a úkolů, doma zbrusu nový skicář, spoustu čtvrtek, šablonu na kružnice a zařizovací předměty a na seznamu k nákupu rýsovací pero, poměrové pravítko a hromadu knížek.
Dobrý ale je, že už teď vím, že některé předměty mě budou bavit. Ty, kvůli kterým jsem na architekturu šla - ty, kde můžu vymýšlet, navrhovat, tvořit. Na druhou stranu jsou tu ale i věci jako stavební materiály, kde se budu muset učit a učit, než si zapamatuju všechny druhu cihel, betonu a bůhvíčeho ještě. A v neposlední řadě musím zmínit deskriptivu.. obávanou (a najspíš právem) deskriptivu, která dá mému mozku asi řádně zabrat.
Takže zatím se vše vyvíjí dost podobně, jako jsem čekala. Ještě se možná časem naučím poznat, do jaké fronty si v menze stoupnout, abych dostala to, co opravdu chci, a budu spokojená. Tedy, v rámci možností, že. Rýsování výkresů na Pozemní stavitelství nebo brzké vstávání, když máme od osmi, bych klidně vynechala, ale.. když to nejde, tak to nejde. Svět se kvůli tomu asi nezboří..

London calling

Tak jsem zpátky z Londýna a musím říct, že pořád to tam mám stejně ráda. Možná ještě víc, abych mluvila pravdu. Já vím, že je vlastně divný jezdit na druhý straně silnice, dávat si do čaje mlíko nebo mít dva kohoutky místo jednoho. A sama bych si nevyšla ven v elasťákách jako to dělá většina angličanek.

Ale přece jenom, Londýn má své kouzlo. Jsou to červené double-deckery, nápisy Look right/left na přechodech, metro, ve kterém je sice vedro, ale jezdí skoro pořád a tube design je vůbec nejlepší, černé taxíky, červené telefonní budky, fish and chips, co nejím, ale mají je všude, anglické trávníky, cihlové řadové domky, věčně-běhající britové nebo rozlehlé parky. A mnohem víc.

Normálně bych asi ještě dopsala déšť, případně ještě déšť a déšť, ale ne teď. Pravda je, že jsme pořádně zmokli jenom jednou, v Hyde parku, kde se navíc dalo částečně schovat pod stromy. Jinak bylo povětšinou oblačno a někdy i slunečno, což se rozhodně nedá říct o počasí po příletu domů.

 

Takže jediná věc, která mě tam opravdu zklamala, bylo to, že v Toweru nebyli havrani. Zkrátka nebylyi Ani jeden z těch osmi, co jsou tam teď chováni. Doufejme tedy, že Anglie není v nebezpečí, neboť kvůli svým přistřihnutým křídlům těžko odletěli samy. Možná jen byli na chvíli přesunuti, kdo ví, mě to však každopádně nenadchlo - člověk se těší na Gwyluma, Thora, Hugins, Munina, Branwena, Brana, Gundulfa a Baldricka a oni nikde. (Jo, ty jména jsou z wikipedie..)

IKEA

Tak už mám stůl!! Stůl s knihovnou, abych byla přesná. Knihovnou, do který už jsem naskládala všechny věci, co jsem neměla kam dát, spousty knížek o architektuře i krabičku s náušnicema. Abyste rozuměli mému nadšení, musíte pochopit, že vzhledem k tomu, že jsem posledních pět let přebývala hlavně ve škole, doma jsem stůl nepotřebovala. Ale v rámci programu "co nejmíň zaplnit můj pokoj" jsem neměla ani pořádnou skříňku/komodu/knihovnu/něco, kam bych naskládala věci, které se mi v pokoji nakupily. Takže teď tu mám sice o trochu méně volného místa, ale zato mnohem větší pořádek.

A i když si někteří jistě myslí, že jsem trochu blázen, mám ráda svůj IKEA pokojíček, který téměř jakoby vypadl z jejich katalogu. Stačilo by přidat smějící se holčičku, odebrat bundu nedbale přehozenou přes křeslo, dodat pár popisků o nastavitelnosti výšky židle a praktičnosti šuplat pod postelí.. a už jsme tam! (-:

A ano, mám v peněžence červenou IKEA FAMILY kartičku..

Doma

Povídám si zrovna na icq s kamarádkou J., která zítra letí do Skotska. Studovat. Stejně jako spousta mých spolužáků (a skoro i já) se rozhodla jít na univerzitu v zahraničí. Chápu to a zároveň nechápu. Ta představa, že bych měla zítra stát s obřím kufrem na letišti, rozloučit se, říct "Tak na Vánoce.." a zmizet v letadle, totiž vůbec není lákavá. Teda trochu je.. Respektive ten život potom - nový lidi, co o mě nemají předsudky a budou mě vnímat takovou, jaká jsem, nový prostředí, anglická univerzita... Jsou to asi zážitky, který jen tak někde jinde nezískám.

Ale mám momentálně jiný priority a už jsem se rozhodla. A jsem ráda, že jsem se rozhodla zůstat tady. Konečně budu doma, v Praze, kam jsem posledních pět let jezdila jenom na víkendy a jedno odpoledne v týdnu. Nemyslím si, že co se vzdělání týče, to musí být nutně horší, vždyť většina českých středoškoláků jde na vejšku tady.. A vím, že jinak bych teď balila kufr a brečela a pochybovala o tom, že to je správně. Ale tohle je správně a můžu si klidně celej den nic nedělat a koukat na Přátele a jsem spokojená. A jdu si dát tureckej med, co mi maminka přivezla z poutě...

Singing in the rain... ani ne

Sedím u okna, koukám na ocelově šedou oblohu a pozoruju závody dešťových kapek na okně. Jedna, druhá, třetí, čtvrtá... už jsou v cíli, dole na parapetu. Tedy pardón, říkám si, ale co je tohle za počasí? Já vím, že teď už nejsou ony "letní prázdniny", ale stejně. Nemělo by aspoň trochu svítit sluníčko, být teplo na tričko, možná mikinu, ale rozhodně ne bundu a čepici? Místo toho je ve dvě odpoledne tma jako v osm večer a deštník z tašky radši ani nevyndávám, když přijdu domů, protože za chvíli půjdu zase ven a co kdyby pršelo..

Tak si říkám, že je nakonec dobře, že jsem se rozhodla zůstat studovat tady a nevydala jsem se do Anglie. Protože tam by takhle bylo pořád. A já nevím, ale spousta cizích lidí, neznámé prostředí a ještě k tomu tohle depresivní počasí.. asi by to nebyla moje úplně oblíbená kombinace.

Takže.. Anglii navštívím letos jenom na týden. A i když je úžasná - a Londýn zvlášť - třeba se potom budu těšit i na počasí tady doma.

Vejška

Včera bylo prvního září. Zase znovu to "magické" datum. Den, kdy si prvňáčci poprvé vezmou tašku na záda a s maminkou za ruku se hrdě vydají do školy. Den, kdy se ti o něco větší děti šklebí, když je ráno rodiče tahají z postele. A ti ještě větší vztekle zamačkávají budík, aby mohly aspoň o trochu déle spát. Ale poprvé je to datum, které se mě vlastně netýká - jaký to krásný pocit...

Místo do školy jsem zamířila na ČVUT vydavatelství průkazů a nechala si zhotovil ISIC. Můj vysokoškolský ISIC. Ne, že by to byla nějaká velká změna, ale.. připadala jsem si trošku dospělejší. (-: A taky zmatenější, neboť mi bylo řečeno, že heslo do KOSu, elektronického informačního systému, které jsem se tam měla dozvědět, se dozvědět teď nemůžu a mám si ho zjistit nějak jinak.

Po cestě domů jsem se stavila v tescu na Andělu, abych si koupila pár bloků a tužek a rychlovazačů a takových věcí, co bych mohla potřebovat. Což byla největší chyba, protože - kdo by to byl čekal - prvního září bylo v sekci papírnictví opravdu narváno. U pokladny byla taková fronta, že jsem si dokonce musela koupit časopis, abych se při čekání neunudila k smrti.

Doma jsem se po pár chvílích vztekání s KOSem trochu skamarádila, jenom abych zjistila, že nepovinné předměty stejně půjdou zapisovat až od šestého září. Kromě tělocviku, který si můžu - a asi bych měla, pokud chci, aby na mě něco zbylo - zapsat už dneska. Ale ještě nevím svůj rozvrh, takže.. to asi nebude tak jednoduché. Achjo, kdo tomu má všemu rozumět?

Navíc v pokoji ještě ani nemám stůl. A ten co chci, je v IKEA momentálně vyprodaný. A nemám ani pravítko, normální obyčejný pravítko. ..Co že to chci studovat? :D

ALE pozitivní je, že jako studentka architektury mám do DOXu vstup jenom za 40 korun - což je věc, na kterou jsem se těšila.. (-: