Seděla jsem u koně - na deskách s výkresama, aby mi nebyla zima - a čekala... A prohlížela si okolní davy lidí - turisty, kterým jsem pravděpodobně překážela v záběru, i lidi chvátající někam pryč s pohledem zabodnutým v zemi. A mezi nimi stáli dva kluci a povídali si, mohlo jim být tak deset a tvářili se, že řeší nějakou opravdu vážnou věc. Zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru, i když vím, že se to nesluší..
"...stejně nemám šanci.."
"Proč bys neměl?"
"Protože jestli se rozejde s Kryštofem, bude chodit s tebou."
"Nene."
"Proč myslíš, že ne?"
"Protože se jí nelíbim."
"Ale když se rozejde s Kryštofem, stejně půjde za tebou."
"Proč jako?"
"Proto. S kym jinym by asi tak chodila?"
...a přišlo mi to takový... hezký.
Říkám si, že někdy bych chtěla být zase malá.
Hrát si s barbínama jako Mariánka a stěžovat si, že mám moc úkolů z vlastivědy. Vědět, že mi ráno maminka nachystá snídani, zabalí svačinu do školy a učeše copánky. Smát se ohraným vtipům a malovat si jen tak pro radost. Věřit, že si naše andulka sama otevřela klec a uletěla nebo že melouny rostou na stromě...
A že až mi bude dvacet, budu velká a rozumná. Ale teď?
Žádné komentáře:
Okomentovat