Já tak moc závidím dětem! Zvlášť teď.. Jdu ze školy, sotva se plahočím domů a přemýšlím, co všechno musím ještě večer stihnout a oni si vesele bobují na minikopečku před domem, válí se ve sněhu a a perou se o sáňky. A tak si říkám, jaký to bylo vlastně žůžo, být takhle malá, jak to bylo jednoduchý.
Máma měla vždycky pravdu... V knížkách bylo víc obrázků než textu a mohla jsem si je prohlížet pořád dokola... Když jsem se loučila, znamenalo to většinou jen do zítřka... Plakala jsem kvůli tomu, že jsem si roztrhla novou sukni – protože to byla jedna z nejhorších věcí, co se mi mohly stát... Ségra byla ten největší nepřítel ze všech... Mlátit se s někým plyšákama byla hrozná legrace... Babičky v metru se na mě jen tak usmívali... Nestyděla jsem se vztekat a kopat kolem sebe v tramvaji plné lidí... Poslušně jsem u přechodu stála a čekala, až na semaforu naskočí zelená, protože „na červenou se přece nechodí“... Myslela jsem si, že naše andulky vážně obě uletěly oknem a budou se mít spolu dobře někde venku... Medaile ze žluté fidorky bylo pro mě to nejvyšší ocenění...
A tak. Asi to bylo fajn. A já tak hrozně chtěla už být dospělá! Možná jse si to měla víc rozmyslet. (-:
Žádné komentáře:
Okomentovat