Zásoby kafe a energy drinků, v noci nespat a místo toho se učit a učit, případě kreslit nebo rýsovat, lepit modely a ráno na zkoušku, kde stejně většinu lidí vyhodí... Třeba proto, že to po vás nepřečtou, protože máte/nemáte sukni nebo prostě jen tak...
Strašili mě vším možným i nemožným a pravda je, že jsem se přece jenom trochu bála, jak to zkouškové bude vypadat a jak dopadne. No jo, prvák, co taky čekat, že (-: Nakonec to ale rozhodně nebylo tak hrozný. První, ne tedy intelektuální, ale přesto velmi důležitou, podmínkou pro úspěšného absolvování všech zkoušek bylo na všechny se včas přihlásit. Což v praxi znamená, že neustále sedíte u počítače a mačkáte tlačítko F5 na stránce studijního internetového systému a čekáte.. čekáte.. čekáte... až vám konečně profesoř vypíší volné termíny. A pak máte přibližně deset minut, než bude zabraný ten nejbližší,/nejvhodnější , a okolo půl hodiny, než se zaplní všechny. Nestihli jste? Počkejte si tak týden, než se vypíší další (jestli...).
Pak už stačí jen prosedět pár hodin na chodbách čekáním na odevzdání seminárky, konzultace zápočtových prací nebo jen zapsání zápočtu. A dalších pár (nebo víc) prosedět/proležet/prospat nas skryptama, nejlépe těma v elektronické podobě, ze kterých vás bolí po dvou hodinách oči a do toho vám pořád blikají zprávy na icq nebo facebooku a přicházejí maily. Nebo sice papírovýma, ale z roku 2003, ve kterých se překvapivě nepíše o vyhlášce z roku 2009, která zvětšila většinu povinných rozměrů bezbariérového vybavení i běžné šířky schodišť...
Na druhou stranu, nebude se mi rozhodně chtít znovu zvykat na ranní vstávání a pravidelnou jízdu do školy, sezení na nekonečných přednáškách, ještě více nekonečné konzultování ateliérových prací, rýsování a taktéž nekonečné upravování rysů. Být doma a nemuset ven zvlášť v těch momentálních mrazech, to je pohoda.
Navíc teď už se můžu v KOSu podívat na vyplněný sloupeček známek vedle názvů předmětů, usmát se na svých 30 získaných kreditů (a se zděšením v očích si prohlédnout rozvrh na dalíš semestr. Kdy že budeme spát?) A můj první ateliérový model se jen tak válí pod postelí - a to jsem se kvůli němu tak navztekala! Druhý jsme z pomsty rozdupali ještě v Dejvicích a po kouskách ho narvali do mini-košů v parčíku.
Žádné komentáře:
Okomentovat