To jsem chtěla dopsat 17. ledna...

Kdyby mi někdo ještě před měsícem řekl, že první letošní zmrzlinu si dám 16. ledna, asi bych se na něj koukala jako na blázna. Já a zmrzlina v zimě? Ale ve skutečnosti... bylo včera tak nádherně, svítilo sluníčko a bylo asi jedenáct stupňů. To jsem si říkala, co se to děje, když nás v mediích strašili, že bude letos mínus čtyřicet, protože havrani odletěli mnohem dřív než normálně. A místo toho se člověk vzbudí a venku je modro a do očí mu svítí slníčko... A nutno dodat, že to je rozhodně ta lepší možnost. (-: A tak i když se musím a musím učit jak to jen jde, vyjít si na půl hodinky ven byla rozhodně správná volba. Nanuk z tesca a dobrá nálada, jako už dlouho ne... (-:

A i když zkouškový je především otrava a sedět nad skriptama mě nebaví, ta dobrá věc je, že aspoň nemusím každej den do školy, nemusím vstávat (nebo musím, ale učit se přece můžu i v pyžamu..) a šéfuju si to sama.. a podle toho to teda většinou vypadá, nějak se vůbec nemůžu dostat do toho studijního procesu. Představa, že se od rána do večera jenom učím, je sice "hezká", ale značně utopistická. Prostě to ne-a-nejde. Zas ale za dva týdny už to nebudu potřebovat, to už skoro nemá cenu se snažit.. (-:

Architecture now!

Shrňme si to: rýsování mi nejde, protože jsem hrozně nepřesná a nebaví mě se soustředit natolik, abych to změnila... U vyrábění modelů se hrozně vztekám, protože nejsem dost trpělivá na to čekat až uschne lepidlo, dost pečlivá na to řezat rovně a dost zaujatá na to, abych všechno měřila a jenom neodhadovala. Kresba mě sice baví, ale ani po celym semestru mi pastely moc nepřilnuly k srdci...

A přesto.. chci mít někdy na cedulce na dveřích přede jménem Ing. arch. Chci a chci, ale ta cesta, zdá se, bude značně složitá. A ano, to teprve začíná první zkouškový. Občas si vyčítám, že mi tu školu někdo nevymluvil ještě před ním, než jsem podala přihlášku. Co bych si ušetřila energie a hlavně času.. Jenže, upřímně, nemám tušení, co jinýho bych mohla dělat, respektive co by mě bavilo. Vždyť už jako malá jsem skládala z lega kde co a nejen obyčejné baráčky se sedlovou střechou. A kolika kamarádům už jsem slíbila, že jim někdy v budoucnu navrhnu dům.. (-: Takže se asi budu snažit, abych to někdy byla schopná splnit. (-:

A aby to nevypadalo tak zle, přece jenom už mám pár zápočtů v kapse a některé i v indexu, a docela se těším, až se budu učit třeba na zkoušku z dějin architektury..(which may seem a little weird, I know) Ale když na vás budu někdy ošklivá, tak se nezlobte, neboť dost pravděpodobně to bude prostě proto, že mi model nedrží pohromadě nebo tak..

Be small again - again

Já tak moc závidím dětem! Zvlášť teď.. Jdu ze školy, sotva se plahočím domů a přemýšlím, co všechno musím ještě večer stihnout a oni si vesele bobují na minikopečku před domem, válí se ve sněhu a a perou se o sáňky. A tak si říkám, jaký to bylo vlastně žůžo, být takhle malá, jak to bylo jednoduchý.

Máma měla vždycky pravdu... V knížkách bylo víc obrázků než textu a mohla jsem si je prohlížet pořád dokola... Když jsem se loučila, znamenalo to většinou jen do zítřka... Plakala jsem kvůli tomu, že jsem si roztrhla novou sukni – protože to byla jedna z nejhorších věcí, co se mi mohly stát...  Ségra byla ten největší nepřítel ze všech... Mlátit se s někým plyšákama byla hrozná legrace... Babičky v metru se na mě jen tak usmívali... Nestyděla jsem se vztekat a kopat kolem sebe v tramvaji plné lidí... Poslušně jsem u přechodu stála a čekala, až na semaforu naskočí zelená, protože „na červenou se přece nechodí“... Myslela jsem si, že naše andulky vážně obě uletěly oknem a budou se mít spolu dobře někde venku... Medaile ze žluté fidorky bylo pro mě to nejvyšší ocenění...

A tak. Asi to bylo fajn. A já tak hrozně chtěla už být dospělá! Možná jse si to měla víc rozmyslet. (-:

Ten čas hrozně letí...

Nemáte ten pocit?

Před chvílí jsem přece začla chodit do školy.. V indexu ještě nemám ani podpis od děkana, nejsem si jistá, z jakých předmětů píšu test a z jakých skládám zkoušku, nepamatuju si profesory, a pořád ještě se sem tam musím podívat do rozvrhu, neboť v hlavě ho zatím nemám. A stejně, už nás straší se zápočty a termíny testů a všech deadlinů, které se mi pletou dohromady.

Chtěla bych to na chvilku zastavit. Nebo aspoň zpomalit, jako když se zpomalí film a všichni v něm pak chodí legračně pomalu a trochu jakoby lítali. Tak bych to chtěla. A já bych si mezi ty lidi sedla chvíli se jenom koukala a přemýšlela a smála se jim, že nejdou normálně. A oni by se na mě pomalu šklebili a mluvili huhňavě a hluboko jako velryby... A já bych nemusela nic.

Jenže místo toho jsem ta velryba spíš já, pomalá a neohrabaná, hluboko v moři a všude okolo mě plavou jenom úkoly, co mám udělat. Jako odpadky, které někdo hází do vody, jak mu přijdou pod ruku, až se tam začnou kupit a neubývat, zatímco nahoře se téměř nadsvětelnou rychlostí odehrává "normální" život. A já jsem ten, kdo ty odpadko-úkoly musí zpracovat, jeden po druhém, aby tam bylo zase čisto a jenom občas se na chvilku můžu jít nadechnout nad vodu.

A tak bych chtěla vyškrtat všechny položky na oranžovém lepícím papírku, co mám na stole. Všechny do posledního je vyškrtat, až by zbyl vpodstatě jen prázdný papír..

Be small again

Seděla jsem u koně - na deskách s výkresama, aby mi nebyla zima - a čekala... A prohlížela si okolní davy lidí - turisty, kterým jsem pravděpodobně překážela v záběru, i lidi chvátající někam pryč s pohledem zabodnutým v zemi. A mezi nimi stáli dva kluci a povídali si, mohlo jim být tak deset a tvářili se, že řeší nějakou opravdu vážnou věc. Zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru, i když vím, že se to nesluší..

"...stejně nemám šanci.."

"Proč bys neměl?"

"Protože jestli se rozejde s Kryštofem, bude chodit s tebou."

"Nene."

"Proč myslíš, že ne?"

"Protože se jí nelíbim."

"Ale když se rozejde s Kryštofem, stejně půjde za tebou."

"Proč jako?"

"Proto. S kym jinym by asi tak chodila?"

...a přišlo mi to takový... hezký.

Říkám si, že někdy bych chtěla být zase malá.

Hrát si s barbínama jako Mariánka a stěžovat si, že mám moc úkolů z vlastivědy. Vědět, že mi ráno maminka nachystá snídani, zabalí svačinu do školy a učeše copánky. Smát se ohraným vtipům a malovat si jen tak pro radost. Věřit, že si naše andulka sama otevřela klec a uletěla nebo že melouny rostou na stromě...

A že až mi bude dvacet, budu velká a rozumná. Ale teď?